Jak jsem viděl středu a čtvrtek
Nechtěl jsem se vyjadřovat k současné finanční krizi, ekonomickými záležitostmi se nezabývám, nemám na to kvalifikaci. Nemohu si ale odpustit jednou malou poznámku na okraj, protože se týká politické stránky věci. V novinách se psalo o tom (a je to nepochybně pravda), jak záleží na ovzduší důvěry ve veřejnosti. Je zjevné, že čím radikálnější opatření (tj. např. čím větší záruka státu za vklady v bankách), tím větší podezření „drobných střadatelů“, že jde o zcela mimořádný malér, který se jim nejspíš nevyhne. Roztáčí se jakýsi vír nedůvěry. Z toho hlediska může být např. Paroubkův požadavek, aby se vláda v horizontu hodin zaručila za všechny soukromé vklady v českých bankách, politicky efektivní, protože přispěje k nedůvěře ve v přejnosti jednak svou lacinou radikalitou a jednak tím, že vláda mu nevyhoví, protože je ve své radikálnosti nesplnitelný. Paroubkovi by se velmi hodilo, kdyby ještě před volbami u nás vypukla pořádná finanční krize a postihla co nejvíc lidí. Podstatně by to zvýšilo preference ČSSD. Pokud je tu opravdu takový bezohledný a vyčůraný kalkul, zbývá jen doufat, že se to do příští soboty už nestihne.
Rusko hodlá v nynější krizi, která i na něj dopadla plnou silou, poskytnout masivní finanční podporu hroutícímu se Islandu. Island je přesně ten typ státu, jakým Rusové tradičně poskytují „bratrskou pomoc“, jejíž důsledky se pak dost dobře nedají odmítnout. Je na to dost mrňavý a bezbranný. Timeo Danaos… Jinak by to paradoxně mohlo mít pro nás svou dobrou stránku, Rusové by se tam mohli díky své nezřízené imperiální pažravosti zamotat do velmi výrazného průšvihu a zbývalo by jim méně času na nás.
Rivalita mezi předsedou a prvním místopředsedou ODS se přes uzavřené příměří neustále stupňuje. Za Béma ovšem vystupují jiní (např. kandidát na senátora za Prahu 1 Schwarz, který na to jde přes Julínka, což mi připadá mírně řečeno laciné, přesněji zbabělé). Bém prý objíždí krajské hejtmany, kteří z problémů ODS na celostátní úrovni nejsou zrovna nadšeni. Jeho kalkul je zjevný: Topolánek to raději sám zabalí a on pak nastoupí jako zachránce. Rád bych věřil, že zrovna tuhle chybu Topolánek neudělá. Bém si představuje politický souboj s ním jako Rusové kdysi válku se západním imperialismem: imperialismus se zhroutí sám od sebe a až bude zhroucený, oni nad ním slavně zvítězí. (Místo toho se zhroutili sami od sebe sami.)
Vladimír Kučera píše v Mladé frontě Dnes o tom, že ruští špióni u nás jsou něco docela obvyklého, bylo by divné, kdyby tu nebyli a ostatně každý stát by poslal své špióny někam, kde se buduje vojenský objekt, který ho zajímá. Článek vychází z přesvědčení, že Rusko je země jako každá jiná. Nevím, kde se v panu Kučerovi tohle optimistické přesvědčení bere, Rusko je země velmi specifická (divím se, že si toho v posledních čtyřiceti letech nevšiml, měl k tomu spoustu příležitostí) a má s námi své celkem průhledné a přitom velmi nekalé úmysly. Věřím, že jeho aktivity u nás se stupňují, jak o tom zjevně vypovídá zpráva BIS, a je nutné to vědět ne proto, abychom se poté, co nás sežere, měli nač vymlouvat, jak se domnívá pan Kučera, ale abychom ještě předtím, než se nás pokusí sežrat, tomu mohli účinně čelit. Ve studené válce, která už dávno probíhá.
Ministr Kalousek upozorňuje v rozhovoru pro Lidové noviny, že populistický návrh Jiřího Paroubka na státní záruku všech soukromých vkladů v bankách znamená vlastně garance pro bohaté. Upřímně řečeno, mně by bohatě uspokojila státní záruka do výše 2500 euro, a to se dnes (na rozdíl od toho, jak jsem na tom byl za „normalizace“) nepovažuju za nijak zvlášť chudého člověka. Pravda ovšem je, že nepodnikám. Ale takových je u nás přece spousta.
Čtvrtek 9. října
Středočeští sociálně demokratičtí kandidáti ČSSD v krajských volbách dostali návod, jak se chovat v případě, že se jich někdo zeptá na nestydatou čtyřmilionovou „daň za zradu strany“, kterou na ně ušil dr. Rath s požehnáním krajské konference ČSSD. Podle Práva jde mj. o písemné instrukce. V návodu se říká mj.: „prohlášení kandidáta jsem spolu s dalšími kandidáty ČSSD podepsal zcela dobrovolně. Dokument především považuji za deklaraci každého z nás, který do zastupitelstva kraje kandiduje, že v případě hlasování na zastupitelstvu se budeme řídit volebním programem ČSSD, většinovým stanoviskem klubu krajských zastupitelů a krajského výkonného výboru v případě jeho závaznosti.“ Když se někdo zaváže v případě neuposlechnutí stranických instrukcí vysolit čtyři melouny, není to u mne žádná deklarace. Stranu, která takové rozhodnutí přijme a takhle „vysvětluje“, a lidi, kteří jsou ochotní za ni kandidovat, není možné brát vážně. Kromě toho je to pěkný příslib toho, co všechno dokážou udělat, pokud se prokoušou k moci. (Pro spravedlnost je třeba říci, že nápad se čtyřmi melouny je záležitost dr. Ratha a středočeské organizace a že i v ČSSD vzbudil jakýsi nezanedbatelný odpor. Ale předsedovi Paroubkovi to nevadí.)
Když se vezme v úvahu výsledek parlamentních voleb z roku 2006, měla by ODS vyhrát v sedmi krajích, ČSSD v šesti (a Prahu má ODS jistou). Pavel Bém dobře ví, proč žádá po Topolánkovi sedm hejtmanských míst: od parlamentních voleb preference ODS velmi poklesly a je vyloučené, aby se to nepromítlo do krajských preferencí.
Na základě informací, které přináší Právo z krajů, by se mohlo zdát, že někde jsou sociální demokraté ochotni jít do koalice s komunisty, jinde ne. Ve skutečnosti je to tak, že i tam, kde koalici odmítají, berou za variantu menšinové vládnutí s tichou podporou komunistů. Jde tedy jen o to, zda koalice bude formálně posvěcená, nebo jen skrytá (což záleží i na tom, co si v kterém kraji nechají komunisté líbit).
Pavel Verner vidí příčinu finanční krize v tom, že „američtí bankéři začali být obžerní“ (to je jako slovní doprovod k nějakému obrázku Kukriniksy z padesátých let). Problém je spíš v tom, že obžernou začala být americká a západní společnost a že spousta těch, kteří by podle pana Vernera patřili do kategorie „všechen pracující lid“, si zvykli žít na dluh. Žít na dluh se, pokud to jen trochu jde, nemá.
Dr. Rath obhajuje (taktéž v Právu) svůj nestydatý nápad se zdaněním přeběhlíků. „Povinností demokratických politiků je chránit základní pilíře, na kterých je vystaven volební systém, přes něhož (má být nějž, bd) se uplatňuje vláda lidu.“ Ve skutečnosti je povinností demokratických politiků, a nejen jich, v první řadě chránit ústavu a zákony. Návrh dr. Ratha je neústavní. Dr. Rath dále cituje svého konkurenta Bendla, který údajně prohlásil, že zná „spoustu slušných, rozuměj konstruktivních, rozuměj ODS nakloněných kandidátů na zastupitele“. O konstruktivních (v tomto případě ne kandidátech, ale poslancích) přitom daleko dříve (po parlamentních volbách) mluvil předseda ČSSD Paroubek. Hlavní problém „technickoorganizačního opatření“ dr. Ratha je v tom, že údajnou korupci chce léčit vydíráním.
NATO se začalo zabývat otázkou, jak může pomoci pobaltským státům, pokud by je Rusko v rámci „ochrany menšin“ napadlo. Je zjevné, že těžko. Že by tam umístilo nějaké vojenské základny, je nepředstavitelné: jednak kdo z evropských států by si troufl tam vojáky poslat, a za druhé, jak by to šlo, když i u našich západních spojenců naráží na rozpaky a odpor pouhý (americký) radar v ČR? Zdá se, že vhodná chvíle byla prošustrována.
Prezidenti Medvěděv a Sarkozy si mažou velmi intenzivně navzájem med kolem úst. Francouzská hlava státu je bez sebe radostí, že se Rusové stáhli z té části Gruzie, kterou si zatím nenárokují, a chválí Medvěděva za to, že dodržel slovo. To je dobré. Rusové využili situace, aby sežrali třetinu Gruzie, a Západ je bez sebe radostí, že nesežrali ten zbytek. Rusové zároveň chválí Evropskou unii a je naprosto zjevné, že by ji rádi popudili proti USA, které podle nich mj. zavinily světovou finanční krizi. Skoro se zdá, jako by Sarkozy na takové vyčůrané výzvy slyšel. Francie a Rusko uvažují o novém paktu o bezpečnosti v Evropě. Nejlepší by bylo, kdyby ho Francouzi a Rusové podepsali sami mezi sebou. Jak takové pakty a jejich dodržování v ruském pojetí vypadají, víme dobře z vlastní zkušenosti.
Mečiar prohlásil, že na něm maďarský premiér Antal v první polovině devadesátých let žádal vrácení Žitného ostrova. Ján Slota si, jak to vypadá, zakládá na tom, že aspoň jednou týdně sprostě uráží Maďary jako národ, a to způsobem, který by u nás byl trestný. Fico jim to přinejmenším trpí a přitom si může na veřejnosti mýt ruce: on nic. Když se v Rakousku před pár lety dostala k podílu na moci FPÖ, asi tak dvacetkrát slušnější než SNS (ne že bych s tou stranou sympatizoval), byl z z toho celoevropský pokus o bojkot toho státu. Na východ od Rakouska se takové manýry bez mrknutí oka tolerují. Hlaváči EU patrně zastávají známý názor sapéra Vodičky. Ostatně na Maďary je všechno dovoleno, prohráli přece poslední válku.
Ve výroční zprávě amerického ministerstva zahraničí o stavu náboženské svobody ve světě je zmínka o svatovítské katedrále, která od r. 1954 patří všemu pracujícímu lidu, ačkoli všechen pracující lid nevěří v Boha a není jasné, k čemu ji bude potřebovat. Je povzbudivé, že aspoň někomu ve světě je to divné.