Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kudy vede cesta dál?

31. 1. 2009

Příchod nového zvoleného prezidenta Spojených států do funkce, a odchod předchozího, vzbuzují mnoho ohlasů ve sdělovacích prostředcích. Lidové noviny uveřejnily 19. ledna velmi hezký článek Mirka Topolánka „Bush - muž, který zasadil první úder terorismu.“ Předseda vlády České republiky se v něm loučí s odcházejícím prezidentem. Připomíná, že George Walker Bush po 11. září 2001“zvolil ze všech možných cest tu, která znamenala jasné vyhlášení války zlu.“ 

Proto jsme mohli pouze litovat, že američtí voliči nezvolili kandidáta, který chtěl pokračovat ve stejném duchu, republikána McCaina. Muže, který se hrdinsky zúčastnil jednoho z nejdůležitějších bojů, který Amerika svedla - mimo jiné i za naší svobodu - války ve Vietnamu.

Z jakých důvodů byl vlastně zvolen demokratický kandidát Barack Husein Obama?

Snad je možno to shrnout slovy, že Američané byli unaveni nepřátelstvím, které jim tak mnoho lidí na celém světě dává najevo. Tolik závisti a nenávisti ze strany všech těch, kteří neuspěli tak dobře, jako Spojené státy, už prostě asi většina Američanů nemohla vydržet.

Ale víme také, že demokratický kandidát obdržel pro svou volební kampaň obrovské částky od velkých firem. Jejich představitelé usuzovali, že je třeba se líbit národům rozvojových zemí, aby mohli snadněji dovážet a vyvážet. Vedle toho mnoho amerických voličů zřejmě stále trpí komplexy viny za minulost své země. Jak lépe napravit, že před dvěma stoletími byli otrokáři, nežli zvolit si za prezidenta někoho stejné rasy, jako jejich bývalí otroci?

Nemyslím si, že nám přísluší posuzovat tyto motivace. Ale masa občanů, trpících komplexy viny, vedená elitami, jejichž jediným zájmem jsou co největší zisky, netvoří tu nejlepší kombinaci k udržení společnosti odhodlané se skutečně bránit proti svým nepřátelům. Dnes se ukazuje, že Amerika není přesně ta, kterou jsme měli rádi, které jsme si vážili, se kterou jsme se tak často ztotožňovali. Americká společnost má své zájmy, své problémy. Je to společnost složená z velmi různorodých skupin, které mezi sebou vedou tvrdý boj o vůdčí postavení.

Tradičně, vládnoucí skupinu tvořili tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants -bílí anglo-sasští protestanté). Potomci těch, kteří přepluli Atlantický oceán, hledajíce svobodu smýšlení. Potomci „otců poutníků“, pro které hodnoty Bible byly skutečně svaté a kteří jim skutečně podřizovali své životy.

Z nich vzešli velcí státníci, kterým i my, Evropané, tolik dlužíme: Woodrow Wilson, Franklin Delano Roosevelt, Harry Truman, Ronald Reagan, George Bush - otec i syn. Do značné míry to bylo jejich zásluhou, že první i druhá světová válka, jakož i studená válka, skončily vítězstvím těch sil, díky kterým dnes žijeme svobodně a důstojně. A že islámská rozpínavost narazila na rozhodný odpor.

Je možné mít vážné obavy, že budoucí Amerika bude jiná. Anglo-saský živel se stává stále méně a méně důležitý v americkém životě. Především nemá tak vysokou porodnost jako jiní. A pak, Spojené státy jsou stále otevřeny přistěhovalectví, které pochází stále méně z národů, které kdysi Ameriku vybudovaly. Amerika černochů a latinsko-amerických míšenců bude asi dost jiná, než ta, kterou jsme znali.

Navíc, úspěch Baracka Obamy ukazuje, že bílí Američané si už nevěří. Přinejmenším, že ztrácí víru ve své hodnoty, ve své poslání. A bez ní není lehké se prosadit.

Během posledních prezidentských voleb se ozvaly úvahy, že pokud vyhraje Obama, G. W. Bush ještě využije posledních měsíců svého působení k preventivnímu úderu na nukleární zařízení v Íránu. Nyní už je tedy jasné, že se nic takového nestalo. Politika státu je vždy určovaná souhrou sil, které existují v dané společnosti. Zdá se, že ve Spojených státech odvaha a síla usadit protivníky na jejich místo slábnou.

Co z toho plyne pro nás, Evropany?

Za prvé, že musíme spoléhat hlavně sami na sebe, na své vlastní síly. Evropská Unie je sama dosti silná fyzicky. Je jenom příliš slabá morálně. Tato morální slabost je především znatelná v západoevropských zemích. To, že měly koloniální državy, udržuje u mnoha jejich obyvatel komplexy viny, podobné těm, které charakterizují americké bělochy. A to, že nezažili „reálný socialismus,“ má za následek, že nejsou „očkovaní“ jako my proti možnosti být nakaženi marxismem-leninismem. Z křesťanského dědictví jim často zůstává pouze příkaz nastavit druhou tvář, poté co byli udeřeni do té první. Příkaz, který je ovšem neustále udržován levicovou propagandou, ke které přispívá i mnoho tzv. „levicových křesťanů.“

Jsou ti, kteří se domnívají, že by bylo proto lepší se odtrhnout od Evropské unie. Snad je k tomu možno říci, že to by mohlo být až to úplně krajní řešení. Pokud by se z Evropy stala skutečně „Eurabia,“ pokud by západoevropské státy skutečně byly zcela ovládnutné muslimskými extremisty, pak by možná opravdu nic jiného nezbývalo.

Zatím ale nynější oslabení Ameriky nás naopak nutí usilovat o těsnější spolupráci evropských států. Nemůžeme se stále spoléhat, že všechno vyřeší ti velcí Američané. A rámec Evropské unie je vhodný k prosazování určité politiky, kterou jednotlivé členské státy by těžko mohly prosazovat izolovaně. To, že od 1. ledna do 30. června letošního roku Česká republika předsedá Evropské unii je něco, čeho je třeba využít k dosažení určitých cílů.

Na příklad na Blízkém východě. Je dost pravděpodobné, že boje v pásmu Gaza byly vyprovokovány Íránem, na kterém Hamas zcela závisí. Íránu se mohlo hodit, aby poslední týdny Bushovy administrativy byly poznamenány další vlnou nenávisti muslimského světa proti „imperialismu a sionismu.“Tak, aby americká administrativa měla méně chuti se s nimi pouštět ještě do dalších střetnutí.

Ovšem životním zájmem celé Evropské unie je, aby íránská nukleární zařízení byla včas zničena. Ideálním řešením by samozřejmě bylo, kdyby evropské země se samy zhostily tohoto úkolu. Mají k tomu síly dostatek. Chybí jim jenom vůle a odvaha.

Další možností je, aby se tohoto úkolu zhostil Izrael. Izrael beze sporu má bezprostřední zájem na zničení íránských jaderných zařízení. Bylo by ale vážným omylem se domnívat, že je tou jedinou zemí, kterou by Írán vlastnící zbraně hromadného ničení ohrožoval. Proto je třeba, aby Evropská unie podpořila Izrael alespoň morálně. Zde Česká republika může sehrát důležitou roli. Není to náhodou, že právě během českého předsednictví Unie se poprvé uskuteční vrcholné setkání představitelů Izraele a Evropské unie. Připomeňme, že od roku 2004 předsedá Stálé delegaci pro styky EU s Izraelem česká poslankyně Jana Hybášková. Ta udělala mnoho dobré práce pro zlepšení vztahů Unie s jedinou demokracií Blízkého východu. Během jejího předsednictví Evropský parlament neudělal žádné prohlášení nepřátelské Izraeli. Vědecká a kulturní spolupráce byla prohloubena. Evropský parlament přestal financovat vydávání učebnic pro palestinskou autonomní správu, které zcela odporují evropským kritériím objektivity a slušnosti. V prosinci 2008 Jana Hybášková přijala v Bruselu izraelskou ministryni zakraničí paní Tzipi Livni. Připomněla jí, že izraelský voják Gilad Šalit, vězněný od roku 2006, je také občanem Francie, což z jeho případu dělá též kauzu Evropské unie.

Jana Hybášková zdůrazňuje, že Evropská unie je nejdůležitějším donátorem Palestinců a že může na oplátku též něco vyžadovat. Bude prosazovat, aby částky potřebné k obnově zničených infrastruktur v pásmu Gaza byly poskytnuté Evropskou unií jenom v případě, že pásmo Gaza bude zcela demilitarizováno. To je velmi důležitý požadavek, který by měl být podpořen všemi Evropany.

K tomu by ovšem všichni Evropané museli dobře chápat, o co v tomto konfliktu jde. Jde o zásadní střet civilizací.

Pokud se mluví o „evropské integraci,“ je třeba chápat, že nejde především o hospodářské faktory. Co je to vlastně Evropa? Především to je celek lidí určitého původu a určité kultury, kteří - přes všechno, co je rozděluje - sdílí určité zásadní hodnoty. Samozřejmě, Evropané netvoří jeden národ. Skládají se z více národů, mluví různými jazyky. Ale to, co je spojuje, je podstatnější. Jsou to určité hodnoty, určité duchovní a mravní zásady.

Víme, že mnoho z těchto hodnot je nyní zpochybňováno. Činí tak ti, pro které jakákoli identita je překážkou k volnému pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil, díky kterému chtějí mít co největší zisky. Pro ně Evropa nesmí mít žádné meze, žádné hranice - ani zeměpisné, ani duchovní a kulturní. Smí být jenom etapou k vytvoření celosvětové republiky obchodníků a podnikatelů.

Na druhé straně, evropské hodnoty jsou zpochybňovány těmi, kdo nesnesou skutečnost, že někteří jsou schopnější a pilnější a mají více zásluh o celkový civilizační pokrok, nežli jiní. Pro ně hájit specifičnost Evropy znamená být rasistou. Snad je jim možno odpovědět, že pro všechny ty, kteří se hlásí k dědictví Bible, každý člověk - ať jakéhokoli původu - má svou důstojnost, poněvadž byl stvořen k Božímu obrazu. Což ale neznamená, že všichni mají stejnou hodnotu mravní a intelektuální.

A pak, nám nejde ani tak o to, posuzovat do jak velké míry Evropané přispěli k celkovému pokroku lidstva. Jde nám hlavně o to, abychom mohli zůstat sami sebou. Henri Matisse kdysi řekl:“Naše evropské dědictví, které plody jiných kultur nám mohou pouze okořenit.“ Tato gastronomická metafora byla dobře vymyšlena. Ten, kdo má určitou zvědavost, kdo je otevřený, rád cestuje, poznává, zajímá se o všechny plody lidského ducha. Ale zároveň má svou vlastní identitu. Bude se snažit být milý ke všem, ale někteří mu přece budou bližší, nežli jiní.

Naší identitou je identita evropská. Doba, kdy národ byl jediným celkem, se kterým se každý ztotožňoval, už začíná být za námi. Před sto lety byly národy Afriky a Asie zcela podřízené. Evropské národy si tak mohly dovolovat přepych se vzájemně ničit v bratrovražedných válkách. Dnes je poměr sil zcela jiný. A stále se vyvíjí v neprospěch evropských národů a v neprospěch obyvatel Ameriky nebo Jižní Afriky, kteří jsou evropského původu.

Nutnost solidarity všech Evropanů je tedy stále zřetelnější. Je daná jak hospodářskými, tak politickými a ideologickými činiteli. K těm prvním patří na prvním místě ovšem vznik nových průmyslových velmocí, jako jsou Čína a Indie. Z mocenských a ideologických činitelů je samozřejmě nejvýznamnější vzestup islámského extremismu.

Proti této nejvážnější hrozbě je ovšem třeba bojovat společně. Severoatlantický pakt zůstává ovšem hlavní strukturou, díky které můžeme společně čelit společnému nepříteli ozbrojenou silou. Ale Evropská unie nemusí též být zanedbatelnou veličinou. Představuje především obrovskou hospodářskou sílu. Její finanční potenciál jí umožňuje ovlivňovat dění v celém světě.

Je ale ovšem třeba mít k tomu vůli a odvahu. Dříve než vyhrajeme vojenský boj s islámským extremismem, musíme vyhrát ideologický boj zde v Evropě a v celém západním světě. Boj s těmi, kteří myslí jenom na okamžitý zisk, s těmi, o kterých už Lenin říkal, že nám prodají vše - i ten provaz, na který je pak oběsíme. A ovšem hlavně boj se všemi závistivci, kteří si nemohou připustit, že někdo uspěl lépe, nežli někdo jiný, a kteří chtějí násilím vytvářet rovnost mezi lidmi, které příroda tvoří zásadně nerovnými.

Je třeba si být dobře vědomi, že boj je vlastně synonymem života. Možná, že se jednou skutečně naplní Izajášovo proroctví a meče budou překovány na pluhy. To ale asi nebude ani dneska, ani zítra.

Izraelci udělali v době Šoa zkušenost, že volba může být jenom mezi možnou smrtí v boji a jistou smrtí bez boje. Ostatní evropské národy tak tragickou zkušenost neudělaly. Pro ně platí spíš to, co říkal americký prezident Dwight David Eisenhower: „Ruksak vojáka není těžší, nežli řetěz otroka.“ Český národ více než jednou ve své historii volil raději tu druhou alternativu. Zůstává nám z toho určitý, často nepřiznávaný, pocit studu. Dnes, díky členství v Severoatlantickém paktu a v Evropské unii, jsou bezpečnost a důstojnost českého národa zajištěny. Ovšem za cenu toho, že za určitých okolností nebude váhat a vybere si ruksak vojáka.

Pokud má někdo dojem, že je tohle z mé strany projev rasismu, je zcela na omylu. Stále pouze volám po svobodné společnosti postavené na židovsko-křesťanských normalitách, které ctí  víru toho druhého i případný ateismus. Mluvím zde o morálních zásadách, ale hlavně povinnostech občanů Evropské unie, které jsou neměnné i přes pokusy islamizace Evropy. Slovo islamizace není projevem antisemitismu, ale nastolením právě těch normalit, které by měly být stejné právě pro všechny a to i přistěhovalce s jinou kulturou a vírou.Chceš tady žít, potom žij klidně i se svou vírou, ale nepodkopávej záměrně kořeny svobodné společnosti. Pokud nejsi schopen tento základní fakt pochopit, táhni odkud jsi přišel!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář