Zdravím Vás, přátelé. Opravdu po hodně dlouhé době jsem našel alespoň trochu času, abych se věnoval svým stránkám. Vzhledem k tomu, že je právě 00:31 hod., tak to bude také velmi krátké. Naprostá pracovní vytíženost i v době Vánočních svátků mi prostě nedovoluje být pánem svého času a naplánovat si alespoň pár chvil pro rodinu, natož si sednout a psát. Vezmu to tedy s dovolením více méně velmi zkrátka!!! Jiří Paroubek chce krev! Nejvíce ho sice zajímá ta Topolánkova, ale nepohrdne ani jinou! Jeho podmínky, vyřčené v parlamentu, o tom hovoří naprosto jasně! Buď krev českých vojáků v zahraničí, nebo krev těžce nemocných, kteří díky Julínkově reformě získali naději, že stát bude namísto paralenu pro fšechny platit léčbu hodně hnusných a hodně drahých chorob na úrovni doby. Pravda, nikoli milionům socialistických voličů, ale těm pár tisícům potřebných.
Od dob Klementa Gottwalda tato země nezažila politika s takovým nedostatkem skrupulí při cestě nahoru. Sládek byl šašek, Zeman respektoval určité meze, Grossovi nevadilo používat policii k soukromým i stranickým účelům, ale ani on se necítil nadřazen systému. Paroubkova úvaha zní: Nejdřív moc a pak se uvidí!
Nedejme se zmást údajným Paroubkovým evropanstvím. Lisabonská smlouva zdaleka neznamená, že přeměna evropského pytle rozhádaných blech ve velmoc alespoň budoucí síly USA nějak výrazně pokročila. Projekt EU je a ještě desítky let bude piknikem do májové pohody, současným základem mezinárodní bezpečnosti Česka i celého prostoru mezi Německem a Ruskem je transatlantická vazba, zjednodušeně, americké základny na tomto území. Poté, co se Rusku podařilo zastavit rozpad impéria zděděného po Stalinovi, pokouší se o obnovu původní hranice.
Je zvláštní, jak citlivě reaguje politika ČSSD právě na ruské potřeby. Rusko začne aktivně vystupovat proti umístění amerických základen na východ od Německa – ČSSD učiní z boje proti radaru v Brdech jeden z pilířů své propagandy. Rusko oznámí, že stáhne svoji podporu mise USA a jeho spojenců v Afghánistánu – ČSSD začne blokovat české zahraniční vojenské mise i za cenu ohrožení životů vojáků. A také za cenu ztráty české důvěryhodnosti mezi spojenci. Způsob jednání Paroubka s velvyslanci USA, Velké Británie, Nizozemí a Polska, našich spojenců, z toho tří naprosto klíčových, svědčí o tom, že s tím počítá a nijak mu to nevadí. Pokud se stane za pomoci komunistů premiérem, dílo dokoná. Z izolace, kterou pro Česko sám vytvoří, povede (pro něj osobně) jediná cesta. Na východ!
Julínkova reforma funguje! Pokud to Paroubek neví, měl by se zeptat Ratha. Všichni kritici, kteří dnes rádi a zasvěceně hovoří o tom, že se mělo začít od něčeho jiného, nemají pravdu. Systém poplatků, spoluúčasti pacienta, je systémem zpětné vazby. Pokud zpětná vazba nefunguje, je systém odsouzen k zániku. Všichni, kteří dnes křičí o hanebnosti poplatků, je dostali a dostávají proplaceny v paušálu. Poplatníci a děti ve zvýšené daňové slevě. Důchodci ve zvýšené penzi. Jenom vláda zapomněla vyseknout měsíčně možná stovku, možná sto pade a označit je v zákoně přímo jako Julínkův vyrovnávací příspěvek poskytovaný v dani a vyplácený s penzí. Všechno další, co Julínek zavádí a čím definuje povinnost státu, potažmo smluvních lékařů (těch soukromých i těch zaměstnaných) při zajišťování zdravotnického standardu, může fungovat jen tehdy, pokud bude část zodpovědnosti i na pacientech.
V podstatě jediné, co je možné a dokonce vhodné na poplatcích změnit, je poplatek na receptu. Daleko rozumnější a více funkční by bylo skutečně stanovení maximální spoluúčasti pacienta na úhradě základního léku ve výši třiceti korun. Pak by bylo jedno, zda acylpyrin pan doktor na recept napíše nebo si jej pacient koupí rovnou. To ovšem parametry spoluúčasti nemění, pouze je přejmenovává.
Bohužel, pokud bude jak ODS, tak vláda a koalice věnovat mediálnímu konfliktu s Paroubkovým jednáním tolik pozornosti a takovým způsobem, jak od počátku do této chvíle činí, sama tím dláždí tomuhle člověku a jemu podobným cestu k moci. Pokud se Topolánek a spol. nenaučí odpovídat na Paroubkovy lži a demagogii stejně brutální pravdou, nutně zjednodušenou do stejně demagogické podoby, nemohou uspět. Musejí si zjednat stejně dobrý tým, jako má soupeř, tým, který dokáže využít každou slabinu Paroubkovy politiky.
A že jich politika, která hrozí cestou zpět do ruské náruče, ztrátou spojeneckých záruk, zbytečným umíráním a utrpením skutečně vážně nemocných, vyloučením ze Schengenu, ztrátou evropských dotací v případě návratu pod ruská křídla, razantním poklesem životní úrovně, pokud zastavíme a zvrátíme integrační proces, kamarádšofty s mafiány, má! Ale nějak chybí na billboardech, neprocházejí tiskem, nejsou pětkrát denně opakovány v televizi.
Ve dnech vrcholícího adventu neuškodí připomenout, že Vánoce symbolizují mnohem víc než nácvik na bujarou silvestrovskou pitku. U hrstky staromilců, k níž se má maličkost dosud počítá, podněcují k zamyšlení nad uplynulým rokem v kontextu hodnot, jež by i bezvěrcům měly být svaté – pokory, čistoty úmyslů a lásky k bližnímu. Vše, co se od nich liší, lze nazvat podle míry odlišnosti za více či méně špatné.
Předložený model se snadno použije, máme-li ho vznést sami na sebe. Vážná svízel nastane, pokud jej namíříme na rozsáhlejší skupinu, zvláště pak, když se jedná o celou společnost.
Jak určit, zda česká společnost prožila dobrý nebo špatný rok? Nabízí se postup z nejjednodušších – pojmout hodnocení společnosti přes roční rekapitulaci jedince, který v jejím rámci dostál exkluzivních výsledků, jimiž si pravděpodobně zadělal na další oslnivé pokračování.
Jestliže někdo toho druhu v Česku žije, jmenuje se Jiří Paroubek.V roce 2008 jeho osobnost prošla proměnou, kterou by nevymyslel ani Franz Kafka. Z všeobecného postrachu zdejší demokracie se stal vůdce, jehož by předčasné volby na základě průzkumů katapultovaly do funkce premiéra jednobarevné vlády, která by s přispěním komunistů nabyla ústavní většiny.
Paradoxní je, že se tento masově uznávaný předák ve svém politickém i osobním stylu během uplynulého roku nezměnil. Jeho sympatie a ambice zůstávají konstantní. Přesto je mu veřejností vykazována přízeň dříve nevídaná. Překážku tomu nečiní žádná z Paroubkových libůstek, jež nyní nahánějí hrůzu jen hrstce svobodomyslných intelektuálů a jiných horko těžko přežívajících občanů všímavého typu.
Jednu z nich představují kontakty, které Jiří Paroubek vtahuje do svého působení a o nichž může soudný pozorovatel nezávisle na politické orientaci uvažovat jako o značně problematických, ne-li přímo problémových. Lidé s mafiánským profilem a spoluprací s StB v životopise nejsou v Paroubkově okolí výjimečným jevem. To se ostatně výmluvně potvrdilo říjnovou tragédií v restauraci Monarch po křtu Paroubkovy knihy. Jak ale ukázaly výsledky následných voleb do krajů a třetiny senátu, rozhodujícímu procentu obyvatel nic z toho nevadí.
Stejně jako na začátku, tak i na konci roku Paroubek nastiňuje tutéž variantu ideální vlády. Její obsazení by vzešlo z ČSSD, přičemž s podporou KSČM by lehce získala od sněmovny důvěru. V krajích se podobné schéma vyskytuje již v několika provedeních. Preference socialistickému bloku přesto (možná právě proto?) stoupají nezadržitelným tempem.
A k růstu jim pomůže též poslední výstřel z aurory naší levice. Tentokrát zasáhl mise české armády v zahraničí. Ty sociální demokraté negovali, aby se údajně pomstili za třicetikorunové poplatky u lékaře. Inkriminovaný krok se na prvním místě dotkne našich jednotek v Afghánistánu, kde po boku ostatních vojsk západního světa bojují proti hydře terorismu ve jménu stability, prosperity a svobody regionu, jehož strategický význam nesnese zpochybnění.
Patrně zde se projevuje v plné síle, jak si Jiří Paroubek a jeho prostřednictvím česká společnost, jež ho neúprosně tlačí na vrchol, stojí v souvislosti s elementárními hodnotami zakládajícími každé poctivé vánoční přemítání.
Obsahuje pokoru někdo, kdo se považuje za natolik vyvoleného, že pro svou umanutost podkope závazek vlastní země vůči spojencům? Jak čisté úmysly asi vlastí ten, kdo kdysi ještě jako premiér protiteroristické tažení prosazoval, když jej nyní coby opoziční lídr odmítá v duchu domácí protipoplatkovské (a současně vrcholně demagogické) kampaně? A konečně, může v sobě skrývat lásku k bližnímu stoprocentní prospěchář, pro něhož je prolitá krev nevinných, které po oslabení našich pozic v Afghánistánu logicky přibude, legitimním nástrojem mocenského vzestupu?
Chce se mi napsat: „Styď se, Paroubku!“ Bylo by to však pokrytecké. Výstižnější je věta: „Styď se, český voliči, že tohle strpíš!“ Nebo je snad moje vidění zcela mimo mísu? Ale kdepak! Prostě jsme a ještě dlouho budem národem švejkovských zaprodanců, pro který platí, že kam vítr, tam také plášť. Čím dál tím více mě to všechno štve! Zůstává jenom víra v rodinu a Boha.